Rozvoj jemné a hrubé motoriky

Vyberte kapitolu:


[tab:2.1]

2.1 Definice pojmu motorika

Podle defektologického slovníku (Edelsberger, L. a kol., 2000) znamená motorika, z latinského motus, pohyb, tedy souhrn všech pohybových schopností lidského těla. V souvislosti s motorikou slovník rozlišuje dva pojmy, a to motilita a mobilita. Motilita označuje pohyby řízené z mimokorových oblastí a prováděné většinou hladkými svaly. Mobilita je schopnost pohybů kosterního svalstva, umožňující člověku pracovní výkon a přemísťování těla. Slovník dále rozlišuje pohyby spontánní (prováděné z vlastního pudu), reflexní (vázané na podnět), záměrné (volní) a expresívní (projevy psychického stavu).

„Celý pohybový projev člověka je vysoce organizovaná funkce, ať již zajišťuje vzpřímenou polohu nebo umožňuje určitý jednoduchý nebo složitý pohyb, např. změnu místa, získávání potravy, rozmnožování, práci, a je úzce spjat s psychickou činností a sdělováním informací (řeč, písmo, gestikulaci, grimasy). Kosterní svalstvo přitom ovládá somatická složka nervové soustavy, tj. mozek a mícha a z nich vycházející mozkové a míšní nervy. Jejich aktivita se projevuje svalovou činností“ (Trojan, S. a kol., 1996).

Z hlediska velikosti svalových skupin, které se podílejí na vykonaném pohybu, dělíme motoriku na hrubou a jemnou.

Hrubá motorika je souhrn pohybových aktivit zajišťovaných velkými svalovými skupinami. Zahrnuje postupné ovládání a držení těla, koordinaci horních a dolních končetin, rytmizaci pohybů. Pohyby hrubé motoriky dělíme na lokomoční a nelokomoční (Opatřilová, D., 2008). Do oblasti hrubé motoriky můžeme řadit obracení, sezení, lezení, stání, běh, skoky, házení, chytání, plavání, udržení rovnováhy či jízdu na kole.

Jemná motorika je zajišťována aktivitou drobných svalů. Zahrnuje jemné pohyby rukou, uchopování a manipulaci s drobnými předměty. Do oblasti jemné motoriky řadíme grafomotoriku, logomotoriku, mimiku, oromotoriku a vizuomotoriku. Logomotorika je pohybová aktivita mluvních orgánů při artikulované řeči. Mimika je pohybová aktivita obličeje. Oromotorika zahrnuje pohyby dutiny ústní. Vizuomotorika se týká pohybů se zpětnou vazbou zrakovou (Opatřilová, D., 2010). Grafomotorika zahrnuje psychomotorické činnosti prováděné při psaní (Průcha, J., Walterová, E., Mareš, J., 2008).

Důležitými pojmy souvisejícími s motorikou jsou psychomotorika a senzomotorika. Szabová (in Opatřilová, D., 2008) definuje psychomotoriku jako úzké spojení, souvislost, návaznost a prolínání psychiky a motoriky. Psychomotorika je označení takových pohybových aktivit člověka, které jsou projevem jeho psychického stavu a psychických funkcí. Senzomotoriku popisuje ve své knize D. Opatřilová (2008, s. 64): „Senzomotorika představuje součinnost vnímání a pohybu. Je to soubor procesů spojujících oblast receptorů a smyslového vnímání s oblastí motoriky. Podněty vnímané receptory vyvolávají motorický pohyb. Senzomotorické činnosti jsou tedy spjaté se všemi psychickými procesy.“

S výše uvedenými pojmy úzce souvisí pojem lateralita. Lateralita znamená přednostní používání jednoho z párových orgánů (oko, ruka, noha). Rozlišujeme tři typy laterality, a to leváctví, praváctví a ambidextrii, tedy nevyhraněnou lateralitu (Průcha, J., Walterová, E., Mareš, J., 2008).
[tab:2.2]

2.2 Charakteristika období předškolního věku

Předškolní věk trvá v období od 3 do 6-7 let a je ukončen nástupem dítěte do školy. Předškolní období můžeme nazývat také obdobím hry nebo obdobím iniciativy, protože dítě má potřebu dokázat svému okolí, že něco zvládne. Toto období je charakteristické stabilizací vlastní pozice ve světě, diferenciací vztahu ke světu. Poznání ještě není regulováno logikou, převládá fantazie a intuice. V tomto období dochází k velkému rozvoji v sociální oblasti, dítě se kontaktuje s vrstevníky, musí se naučit prosadit se a spolupracovat ve skupině, a přijmout řád. Toto období lze také chápat jako přípravu na život ve společnosti (Vágnerová, M., 2005). Šimíčková (in Černá M., 2008, s. 128) o předškolním věku říká: „Dochází k dalšímu rozvoji sociálních vztahů, zdokonaluje se motorika, zejména senzomotorická koordinace.“

V souvislosti s vývojem motoriky v předškolním věku je třeba zmínit důležitost hraní her, které jsou v tomto období dominantní činností dítěte a významně ovlivňují rozvoj jeho osobnosti. Hra se mění z hry izolované na hru paralelní a ta dále na hru kolektivní. Co se týče obsahu, děti nejčastěji volí hru námětovou, tedy hru „na něco či na někoho“. Z intelektuálních her jsou oblíbené hádanky a didaktické hry, velké oblibě se těší hry konstruktivní a pohybové (Valenta, M., Müller, O., 2007). Hra podněcuje činnost, rozvíjí funkční systémy těla a duševní procesy dítěte, napomáhá vzniku nových sociálních vztahů, rozvíjí nové zájmy a dovednosti a obohacuje citové prožívání (Szabová, K. a kol., 1980).

Pohyb v dětském věku výrazně ovlivňuje celou osobnost dítěte. Pohybem dítě projevuje psychickou aktivitu a s pohybem dítě propojuje všechny mentální činnosti, oblast tělesná a duševní se tak velmi úzce ovlivňují. Je – li dítě v pohybu omezováno, je tak ovlivněn nejen jeho růst, ale i mentální vývoj (Dvořáková, H., 1998).
[tab:2.3]

2.3 Motorika u dětí s Downovým syndromem

„Schopnosti člověka nebyly nikdy změřeny a my nesmíme soudit, co dokáže, podle toho, co bylo, vždyť jsme zkusili tak málo“ (Henry David Thoreau in Winders, P., 2009).

Děti s Downovým syndromem jsou pracovité, vytrvalé, rády odvádí dobrou práci a v neposlední řadě jsou učenlivé. To vše představuje, za předpokladu vhodného působení, výborný základ pro maximální rozvinutí všech jejich vývojových oblastí. Rozvoj motoriky je velice důležitý. Podněcuje vnímání, porozumění řeči a postupně vyšší formy intelektových funkcí. Děti s Downovým syndromem se, stejně jako všechny děti, snaží zkoumat okolí a být s ním v kontaktu, hrát si, běhat a stát se tak součástí kolektivu. Většina dětí s Downovým syndromem však pohybově zaostává a proto je důležité děti v pohybu podporovat a pomáhat jim překonávat překážky spojené s rozvojem motorických dovedností. Velkým zadostiučiněním při rozvoji jemné a hrubé motoriky u dětí s Downovým syndromem jsou obzvlášť viditelné pokroky, které tyto děti udělají.

Ve vývoji dětí s Downovým syndromem existují obrovské rozdíly. Pro vývoj těchto dětí je typické střídání období stagnace a prudkého rozvoje, což lze zjednodušeně popsat jako brzda a plyn. „Přibrzdění představují období, kdy se nám zdá, že si dítě žádné nové dovednosti neosvojuje. Dočasná období klidu ve vývoji jsou však pro děti nesmírně důležitá. Během těchto fází si upevňují, co už se naučily, a procvičují si nové dovednosti. Mezníky, jichž děti v průběhu vývoje dosahují, jsou jenom viditelnou špičkou ledovce. Mnohem větší vývoj se děje ve skrytu, pod povrchem“ (Selikowitz, M., 2005, s. 57).

Na vývoj motoriky má vliv mnoho faktorů. Opoždění motorického vývoje může být způsobeno hypotonií, zvýšenou hybností kloubů, sníženou sílou, krátkými pažemi a nohami, nebo různými zdravotními problémy (Winders, P., 2009). Problémy pohybového aparátu lidí s Downovým syndromem souvisí s nadbytečným 21. chromozomem. Z důvodu nadbytečné genové dávky dochází ke zvýšené produkci jednoho z typů kolagenu, jenž je důležitý pro vytváření vazů, šlach, chrupavek, kostí a kožních struktur. Zvýšený výskyt tohoto kolagenu způsobuje uvolněnost vazů, které navzájem pojí kosti a svaly s kostmi. (Šustrová, M. a kol., 2004).

S rozvojem motoriky lze začít velice brzy, v prvních týdnech života dítěte. Včasná intervence může pomoci odstranit motorický nesoulad, zlepšit senzomotorickou koordinaci, představu o tělesném schématu i prostorové vnímání. Při rozvoji motoriky se využívá různých podnětů z vnějšího prostředí, například druhá osoba, hračky, zpěv, emocionalita dítěte, vnímání vlastního těla v pohybu (Šustrová, M. a kol., 2004).

Všeobecné platí, že se dívky vyvíjejí v průměru o něco rychleji než chlapci. Stejně tak to platí i v případě Downova syndromu. Rozdíly jsou však malé (Selikowitz, M., 2005).
[tab:2.4]

2.4 Vývoj jemné a hrubé motoriky u předškolních dětí s Downovým syndromem

M. Bartoňová, B. Bazalová, J. Pipeková (2007, s. 113) uvádějí: „Vývoj dětí s Downovým syndromem bývá většinou rovnoměrný, ale zpomalený v porovnání s vývojem jejich zdravých vrstevníků. Tímto postižením je méně ovlivněna emocionální a sociální stránka dítěte, zatímco motorický vývoj a vývoj řeči jsou poznamenány více. Vždy musíme brát zřetel na úroveň intelektových schopností těchto dětí.“

Předškolní dítě má již oblast hrubé motoriky dobře vyvinutou a nadále se upevňuje. Dítě neustále získává na síle a svalový tonus se tak zvyšuje. Klouby ztrácejí na své nepřiměřené hybnosti, zlepšuje se postavení chodidel, zvyšuje se rychlost a prodlužuje se výdrž. V souvislosti s rozvojem hrubé motoriky se také zvyšuje možnost zapojení dítěte do společenských aktivit ostatních dětí. Chůze je téměř bezproblémová, děti však při chůzi vytáčejí kolena a chodidla ven a došlapují tvrdě. Na konci období se dítě naučí chodit po všech typech povrchů a také po nakloněné ploše. Začíná se koordinovat pohyb při běhu, dítě dokáže měnit směr a je schopno vyhnout se překážkám. Při běhu děti zvedají nohy málo ze země a ruce mají často v úrovni ramen, aby lépe udrželi rovnováhu. Celkově se zlepšuje ovladatelnost a uvědomělost vlastního těla. Dítě umí napodobovat pohyb. Kolem třetího roku se dítě naučí samostatně chodit po schodech bez střídání nohou, vystoupí a sestoupí z obrubníku. Střídat nohy při chůzi do schodů začíná kolem pátého roku, při chůzi ze schodů až kolem roku sedmého. Chůze po schodech je velice dobrá pro posilnění rovnováhy. Začíná se také zdokonalovat chůze po špičkách, házení a kopání do míče, stoj a skok na jedné noze. Skok snožmo je spíše těžkopádný, je dobré jej trénovat na trampolíně. Dítě se naučí chodit po kladině o šířce 10 cm, přičemž musí zvládnout nový pohyb, a to přešlapování nohou. Dítě se v předškolním období naučí jezdit na tříkolce nebo na kole s pomocnými kolečky. V tomto období dochází k rozvoji v oblasti sebeobsluhy (Pueschel, S., 1997, Selikowitz, M., 2005, Šustrová, M. a kol., 2004, Winders, P., 2009).

Děti s Downovým syndromem mají od narození velmi silný úchopový reflex, kolem druhého roku však zjistí, že držený předmět je možné také pustit. Od tohoto zjištění nastává velmi dlouhé období házení předmětů kolem sebe. Na začátku předškolního období je dítě schopno držet tužku v prstech. Do tří let se průměrné dítě naučí napodobit svislou i vodorovnou čáru, kolem pátého roku je schopno nakreslit kolečko. Oblíbenou kresbou je hlavonožec, převládá však spontánní čmárání po papíře. Pro rozvoj grafomotoriky lze využít originální pomůcky, jako houbu, štětec, křídy, apod. Dítě je schopno napodobit téměř všechny typy úchopů, ne vždy je však použije správně. Ve třech letech umí šroubovat víčko od lahve, obrací stránky po jedné. Kolem čtvrtého roku navléká korálky. Oblíbenou činností je skládání skládanek, věží z kostek, puzzle, třízení předmětů dle hmatu, apod. Od pátého roku je dítě připraveno učit se psaní číslic. V tomto období má velký význam senzomotorická koordinace a vyhraňuje se lateralita. Dítě se začíná učit stříhat nůžkami (Pueschel, S., 1997, Selikowitz, M., 2005, Šustrová, M. a kol., 2004, Winders, P., 2009).

Pro lepší představu o celkovém vývoji dítěte s Downovým syndromem jsem na základě odborné literatury od P. Winders, M. Šustrové, M. Selikowitze a S. Pueschela zpracovala následující tabulku, ve které jsou uvedena hlavní stadia vývoje motoriky dítěte se syndromem od narození do školního věku. P. Winders (2009, s. 223) ve své knize uvádí: „Nejdůležitějším faktorem určujícím věk, kdy dítě určité dovednosti dosáhne, je svalový tonus. Čím je svalový tonus dítěte nižší, tím později si jednotlivé dovednosti osvojí.“

Věk v měsících Dovednost
1 Otočení se na bok v poloze na břiše, nohy pod sebou.
2 Krátké zdvižení hlavy v poloze na břiše. Současné kývání oběma rukama při poloze na zádech. Krčení a natahování obou nohou naráz. Úsměv.
3 Pří zdvižení hlavy její udržení v ose těla. Krátké zdvižení hlavy v poloze na zádech. Udržení podaného předmětu v ruce.
4 Otáčení hlavy na obě strany v poloze na zádech. Sahání na předměty oběma rukama. „Tancování“ v náručí. Pásání koníčků v poloze na břiše.
5 Nemotorný úchop podávaného předmětu, hrkání hrkálkou.
Dotýkání se předmětů oběma rukama.
6 Sahání po předmětech a jejich uchopení jednou rukou. Otáčení hlavou na obě strany při pásání koníčků. Udržení se v sedu po posazení.
Samostatné převrácení se z břicha na záda.
7 Hra ruky s chodidlem. Samostatné převrácení se ze zad na břicho.
Manipulace s předměty drženými v rukou, uvolňování zápěstí.
8 Lezení s přitahováním se rukama. Stoj za podpory držení za ruce.
Předávání předmětu z ruky do ruky. Samostatné posazení.
9 Vznik opozice palce, schopnost uchopení drobných předmětů.
Samostatné lezení po rukách a kolenou.
10 Otáčení se vleže na břiše okolo své osy.
Záměrné puštění drženého předmětu.
11 Braní jedné hračky do každé ruky nebo uchopení dvou předmětů jednou rukou. Samostatné sezení po dobu pěti minut.
13 Dostání se z polohy na břiše do sedu přes šikmý sed.
14 Dostání se z polohy na břiše do polohy na čtyřech. Plazení.
15 Přítah do kleku ze sedu u opory. Přítah do stoje ze sedu na zemi.
16 Posazení se z polohy na čtyřech. Přítah do kleku z polohy na čtyřech u opory.
Dostání se ze sedu do polohy na čtyřech přes šikmý sed.
17 Posazení se z lehu na břiše přes šikmý sed. Lezení po čtyřech. Přítah do stoje z polohy na čtyřech. Přítah do stoje z kleku na jedné noze.
Pokrčení nohou ze stoje a sed na zem.
18 Odhazování hraček při hře. Schopnost vylézt na stoličku.
Osm po sobě jdoucích kroků u opory a udržení rovnováhy.
19 Pohyb vpřed po dlaních a chodidlech. Ujití 3 m s držením za obě ruce.
20 Vylezení řady schodů. Vylezení na pohovku bez matrace.
21 Stoj bez opory po dobu 10 s.
22 Ujití 3 m s chodítkem. Slezení z pohovky s matrací.
23 Dva samostatné kroky. Ujití 3 m s držením za jednu ruku.
24 Postavení se z polohy na rukou a chodidlech.
Začátek držení tužky v prstech.
25 Slezení řady schodů.
26 Ujití 4,5 m bez podpory.
30 Chůze po špičkách. Po předvedení skok snožmo.
Pokus o postavení se na jednu nohu.
35 Sejití bez pomoci z 10 cm vysokého obrubníku.
36 Stoj na jedné noze s krátkým udržením rovnováhy.
Výstup bez pomoci na obrubník vysoký 10 cm.
37 Ujití 30 m za méně než 25 s.
38 Přejití 2,5 m dlouhou a 18 cm širokou kladinu bez pomoci.
39 Stoupání po schodech postupným způsobem a držení se při tom.
40 Sejití ze schodů postupným způsobem a držení se při tom.
42 Schopnost přejít širokou kladinu při současném střídání obou nohou.
Delší stoj na jedné noze.
47 Sejití bez pomoci z 20 cm vysokého obrubníku. Skok.
48 Stoj na jedné noze na místě. Skok snožmo s rozběhem i bez něho.
Házení míčem nad hlavou.
49 Vystoupení bez pomoci na obrubník vysoký 20 cm.
52 Uběhnutí 30 m za méně než 20 s.
54 Skok na jedné noze.
56 Stoupání po schodech střídavým způsobem a držení se při tom.
61 Ujetí na tříkolce 4,5 m.
64 Přejití 2,5 m dlouhé a 10 cm široké kladiny bez pomoci.
72 Skok z výšky 30 cm, dopad na špičky. Obratný hod. Stoj na jedné noze při současném střídání nohou a zavřených očích. Schopnost přejí po úzké kladině.
81 Sejití ze schodů střídavým způsobem a držení se při tom.

Tab. 2 – hlavní stadia vývoje motoriky dítěte s Downovým syndromem
[tab:2.5]

2.5 Zásady rozvoje motoriky u dětí s Downovým syndromem

P. Winders (2009) rozděluje děti s Downovým syndromem do dvou kategorií podle temperamentu, a to na děti, které jsou motorické a děti, které jsou pozorovateli. Motorické děti se rády pohybují z místa na místo a nevydrží dlouho v jedné poloze, tolerují nové polohy a pohyby, riskují a rády se pohybují rychle, preferují krátké pochování, zpočátku se vyhýbají statickým polohám (sezení, stání) a upřednostňují dynamické motorické dovednosti (plazení, lezení, válení sudů, chůze, šplhání). Naopak děti pozorovatelé raději setrvávají v jedné poloze, upínají se na pozorování a socializaci, hrají si s blízkými hračkami, jsou opatrné a v pohybu z důvodu nejistoty pomalé, zpočátku odmítají dynamické motorické dovednosti a ocení dlouhé chování a statické polohy. Tyto charakteristiky lze pozorovat už v 6. – 12. měsíci věku a projevují se během celého dětství. P. Winders (2009, s. 9) dále vysvětluje důležitost tohoto dělení: „Budete-li respektovat „temperament“ a motivaci dítěte, může být Vaše výuka motorickým dovednostem účinnější. Budete v předstihu vědět, jaké cvičení si nejspíše oblíbí, a kterému bude pravděpodobně odolávat.“

Každé dítě je odlišné, vyžaduje jiný přístup a jiný styl práce. Existují však všeobecné zásady, které by se měly dodržovat, aby cesta k maximálnímu rozvoji dítěte nebyla komplikovanější, než z důvodu vyskytujících se překážek ve vývoji je.

Každé dítě potřebuje podnět, který jej zaujme, motivuje a udrží jeho pozornost. Je vhodné využívat pomůcky, které jsou atraktivní svým vzhledem, tvarem i barvou. Motivací může být oblíbená hračka, sladkost, slíbená činnost, zatleskání nebo úsměv. Čas strávený prací musí být především kvalitní, není až tak důležité množství naučeného, jako hodnota naučeného. Nesmírně důležitá je důslednost. Jakmile dítě pocítí možnost úlevy, může toho začít využívat. Při nácviku nových dovedností by dítě mělo být připraveno tuto novou dovednost zvládnout. Je tedy důležité využít schopnosti a již získané dovednosti, zamezí se tak stresu dítěte. Těžká a snadná cvičení je dobré střídat, kombinovat s hrou a s přestávkami. Klíčem k úspěchu je povzbudit dítě v počátcích osvojování si nové dovednosti. Děti nerady slyší kritiku. Opravování a zásahy do cvičení způsobují ztrátu zájmu dítěte. Na každé cvičení je dobré se předem připravit. Dítě bude činnost více zajímat, bude-li mu poskytnuta vizuální podpora. Instrukce ke cvičení by měly být jednoduché a stručné (Winders, P., 2009).

Pro lepší pochopení zásad práce s předškolními dětmi s Downovým syndromem nám může pomoci znalost osobnosti dětí v tomto věku, především co se týče jejich častého chování. V. Čadilová (2007) sem řadí nechuť ke změnám, oblibu rutinních činností, nesoustředěnost, záchvaty vzteku při vymezování pravidel, snahu upoutat na sebe pozornost nežádoucím chováním, tvrdohlavost, zvýšenou motorickou aktivitu, citlivost, aj.
[tab:2.6]

2.6 Terapie pro rozvoj motoriky u dětí s Downovým syndromem

Při rozvíjení motoriky u dětí s Downovým syndromem se u nás nejvíce uplatňují metody podle Vojty a manželů Bobathových, dále také orofaciální regulační terapie podle Castilla Moralese a velice oblíbené jsou terapie se zvířaty, hipoterapie a canisterapie. Jemná a hrubá motorika je rozvíjena i v rámci jiných metod, sloužících nejen k rozvoji motoriky, a to například ergoterapie, fyzioterapie, Feuersteinova metoda nebo terapie na rozvoj kognitivních funkcí.

Vojtova metoda reflexní lokomoce
Vojtova metoda je hojně využívanou metodou rozvoje hybnosti především u dětí s dětskou mozkovou obrnou a začíná se zavádět u dospělých po náhlé mozkové příhodě. Vojtova metoda pracuje se dvěma základními pohybovými prvky, kterými jsou reflexní plazení a reflexní otáčení (Trojan, S. a kol., 1996). Metoda je často kritizována pro svoji agresivitu páchanou na malých dětech, někdy se dokonce hovoří o možnosti narušení citových vazeb mezi vykonavatelem terapie a dítětem (Valenta, M., Müller, O., 2007).

Metodika manželů Bobathových
Při tvorbě této terapie vycházeli manželé Bobathovi z principu, že u dětí s jakýmkoliv poškozením mozku dochází k narušení senzomotorické funkce. Úkolem terapie je obnovování poškozených funkcí centrální nervové soustavy nebo vytváření funkcí nových (Šustrová, M., 2004). „Metoda vychází z předpokladu (podobně jako u Vojty, který na Bobathovy navazuje), že mnohé pohybové potíže dětí s dětskou mozkovou obrnou jsou způsobeny vlivem patologických tonusových reflexů a hlubokých šíjových reflexů, které dítě nemůže překonat pro poruchu centrálního nervového systému, jež však většinou není hrubšího morfologického rázu. Když se tyto reflexy podaří utlumit, může se rozvinout normální motorika“ (Trojan, S. a kol., 1996, s. 127).

Orofaciální regulační terapie (ORT)
ORT vyvinul profesor Rodolfo Castillo Morales v 70. letech na dětech s Downovým syndromem, které mají výraznou ústní a obličejovou dysfunkci. ORT si klade za cíl stimulaci preverbálních schopností a přípravu dítěte na následnou logopedickou péči. Tato terapie je neinvazivní a měla by navodit líbivé pocity, přesto působí na celé tělo. Např.: zlepšuje orientaci jazyka v ústech, podporuje činnost mimických svalů a rtů, normalizuje dýchání, snižuje napětí celého těla, aj. (Valenta, M., Müller, O., 2007). Orofaciální regulační terapie je v České republice vedena pod taktovkou terapeutky Paedr. Evy Matějíčkové, ke které se sjíždí rodiny s dětmi se syndromem z celé země (Morales, R., 2006).

Hipoterapie
Hipoterapie je společně s pedagogicko-psychologickým ježděním a rekreačním ježděním handicapovaných součástí hiporehabilitace. Smysl hipoterapie je založen na souladu pohybu koně a pohybu klienta. Toto sladění působí na motoriku jako celek (Valenta, M., Müller, O., 2007). Při pohybu koně dochází ke střídání napětí a uvolňování těla klienta, který je tím pádem nucen přizpůsobovat se tomuto pohybu (J. Pipeková in Pipeková, J., Vítková, M., 2001).

Canisterapie
Při rehabilitaci osob s Downovým syndromem se hojně využívá terapie psem, tedy canisterapie. Ve společnosti psa dochází k motorickému uvolnění, využívá se doteků psa, polohování či her na rozvoj motoriky.
[tab:END]