Integrace dětí s DS do základní školy

Vyberte kapitolu:

[tab:Závěr]

Závěr

Diplomová práce byla zaměřena na integraci dětí s Downovým syndromem do základních škol v podmínkách České republiky. V rámci teoretické části byl popsán Downův syndrom z hlediska základních znaků i genetické podstaty této vrozené chromozomální poruchy. Dále byla uvedena charakteristika komunikačních dovedností, chování a kognitivních schopností dětí s tímto postižením.

Tyto tři oblasti osobnosti dítěte byly zvoleny proto, že se domníváme, že právě ony nejvíce ovlivňují průběh a úspěšnost integrace. Aby dítě ve škole fungovalo správným způsobem, je nutné, aby bylo schopné začlenit se do kolektivu spolužáků a dokázat s nimi komunikovat. Aby byla integrace považována za úspěšnou, je také třeba, aby bylo dítě schopno dodržovat základní pravidla školy a bylo schopno se chovat na takové úrovni, aby integrace ve škole jemu i jeho spolužákům něco přinášela. V neposlední řadě je podstatná i úroveň kognitivních schopností dítěte, aby bylo schopno co nejvíce činností vykonávat spolu s celou třídou a zvládat nároky běžné základní školy a orientovat se v nich.

Diplomová práce kromě informací o Downově syndromu poskytuje i základní náhled do problematiky integrace a inkluze. Nalezneme zde definování těchto dvou rozvíjejících se fenoménů ve vzdělávání dětí se speciálními vzdělávacími potřebami, legislativní rámec i faktory, které ovlivňují úspěšnost integrace dětí s postižením do běžného proudu vzdělávání. Pozastavili jsme se i nad charakteristickými zvláštnostmi vzdělávání dětí s mentálním postižením a věnovali se tomu, jak a proč funguje v rámci integrace asistent pedagoga a vypracovává se individuální vzdělávací plán.

Výzkumná část práce se zabývá tím, jak integrace dětí s Downovým syndromem funguje v podmínkách naší republiky. Zkoumá, analyzuje a hodnotí názory lidí, kteří se integrace osobně účastní a ty pak srovnává s názory osob, které pochází z laické veřejnosti a integrace dětí s mentálním postižením se jich netýká.

Výzkum je založen na vlastních návštěvách integrujících škol na území České republiky, sběru dat formou rozhovorů s řediteli těchto škol, třídními učiteli, asistenty pedagoga, spolužáky a rodiči integrovaného dítěte a pozorováním toho, jak dítě ve třídě funguje. V druhé části výzkumu byli osloveni jedinci z běžných základních škol bez zkušenosti s integrací a byly jim také položeny otázky týkající se tohoto tématu (některé z nich byly shodné s otázkami pokládanými v integrujících školách).

Následně byla data z rozhovorů zpracována pro větší přehlednost do tabulek a nejzásadnější názory byly poté zpracovány i do grafů a více rozvedeny v rámci zhodnocení výsledků výzkumu. V poslední části výzkumu pak byly odpovědi společné laické i zainteresované skupiny porovnány formou slovního rozboru a doplněny grafickým znázorněním.

Následně se budeme snažit globálně zhodnotit a uzavřít celou tuto výzkumnou zkušenost a vyvodit z ní závěry týkající se otevřenosti naší společnosti integraci a schopnosti zrealizovat tuto formu vzdělávání v našich podmínkách tak, aby byla prospěšná pro všechny zúčastněné. V první řadě je třeba podotknout, že výzkum se týká pouze deseti případů integrace dítěte s DS v naší republice, proto se výsledky z něj vyplývající nemusí kauzálně týkat globálního fungování integrace ve všech školách. Každopádně integrace těchto dětí se teprve rozvíjí a jsme přesvědčeni, že deset konkrétních případů je dostatečný vzorek pro utvoření základní představy a nastínění největších a nejčastějších pozitiv a negativ, které tato alternativa přináší.

Co se týče hlavní výzkumné otázky, zda se markantně liší názory laické a v integraci zapojené skupiny dotazovaných, jejíž zodpovězení bylo pro nás primárním cílem výzkumu, musíme odpovědět, že rozdíly nejsou tolik markantní, abychom je považovali za zásadní.

Tyto rozdílnosti můžeme pozorovat v části výzkumu věnované konfrontaci názorů 1. a 2. výzkumné skupiny a jejímu grafickému zpracování v příloze práce. Samozřejmě v pohledu laické veřejnosti se mnohem znatelněji odráží faktor nedostatečných znalostí a zkušeností z oblasti problematiky života osob s mentálním postižením. Pozorujeme zde větší obavy z negativního ovlivnění intaktních spolužáků a tendenci podceňovat schopnosti dítěte s postižením. V rámci zainteresované skupiny je patrná mnohem větší otevřenost, tolerance a osobní sympatie k dětem s Downovým syndromem. U lidí s osobními zkušenostmi s integrací se také mnohem méně objevují krajní názory (naprostého odmítnutí, i naprostého přijetí integrace), než u osob bez osobní zkušenosti. Lidé, kteří z vlastní zkušenosti vědí, jak integrace funguje, více nad procesem přemýšlejí, hledají možnosti zlepšení, znají požadavky na dítě a zamýšlí se nad tím, zda je toto konkrétní dítě schopno nároky zvládnout. Osoby z laické veřejnosti neřeší děti s mentálním postižením jako individuální osobnosti, více je „škatulkují“ do jedné skupiny všech dětí s mentálním postižením a vynášejí obecnější názory vhodnosti či nevhodnosti integrace na všechny tyto děti.

Naše společnost je hodně zaměřena na rychlost a výkon, nerada přizpůsobuje své podmínky pomalejším, kteří v rámci rychlosti ani kvality nedokážou dosáhnout alespoň průměrných výsledků jako majoritní populace. Tato skutečnost a k tomu vliv segregačních tendencí pramenících z minulého režimu, ovlivňují názory osob z laické veřejnosti mnohem radikálněji, než osoby v integraci zapojené. Tento jev je samozřejmě dán osobní zkušeností s lidmi s mentálním postižením. Laická veřejnost vesměs považuje lidi s mentálním postižením za nejhůře přijímanou skupinu osob s postižením, právě pro jejich intelektové nedostatky, problémy s chováním, komunikací a pomalejší tempo, které z nich v očích majority činí méněcenné a velmi těžce zapojitelné do společných aktivit.

Pokud máme tedy jasně odpovědět na otázku, jak moc se názory obou skupin odlišují, musíme říci, že většina názorů je podobná, dokonce nás překvapilo, že většina laické veřejnosti je pro integraci dětí s DS, avšak u laické skupiny mnohem více ovlivněná faktorem obav, podceňování a předsudků. Zatímco zainteresovaná skupina vidí v integraci velkou zkušenost a otevřené dveře pro zapojení člověka s DS do majority, laici v něm spatřují spíše ústupek udělaný majoritou pro to, aby pomohli dítěti, udělali radost jeho rodičům, nebo ukázali vlastní schopnost tolerance. Podle našeho názoru dnes ještě není integrace osob s mentálním postižením do majority (vzdělávání, zaměstnání, volný čas, bydlení) dostatečně častá a samozřejmá, a proto je i více odmítaná z důvodu obavy s neznámého. Až se tento trend podaří více prosadit a bude běžné, že tito lidé s námi cestují v MHD, sedí vedle nás v kině a popíjí s námi pivo v restauraci, intaktní společnost zjistí, že nás lidé s mentálním postižením nijak neohrožují, ani naši společnost nepoškozují, naopak mají mnoho pozitivního co nabídnout, tak integrace těchto dětí do ZŠ bude přijímána daleko pozitivněji.

Kromě zodpovězení první otázky nás ale rovněž zajímá odpověď na dílčí otázky výzkumu: Funguje u nás integrace dětí s Downovým syndromem na tak vysoké úrovni, že sami zúčastnění ji považují za efektivní a přínosnou? Co by bylo v rámci této alternativy v našich podmínkách třeba změnit k lepšímu? Jaké jsou nejčastější problémy, které musí rodiny integrovaných dětí řešit a co je naopak těmito rodinami považováno za největší přínos integrace?

Dle výsledků šetření je v našich podmínkách integrace vnímána vesměs pozitivně a její účastnící jsou s její realizací globálně spíše spokojeni. Za největší přínos integrace je všeobecně považován pozitivní vliv na integrované dítě a sociální rozvoj jeho intaktních spolužáků. V rámci vlivu na dítě je zásadní vliv individuálního vzdělávání, vyšších požadavků, podnětnějšího a náročnějšího prostředí a přirozený každodenní kontakt a vztahy s intaktními dětmi. Tyto přínosy jsou ideálem, který by měla integrace přinášet a bylo zjištěno, že v našich podmínkách je opravdu dítěti přináší, proto veškeré nedostatky, které budou dále zmíněny nejsou natolik zásadní. Dotazovanými byly uváděny konkrétní problémy, které by jedinci ze svého pohledu změnili, nikdo z nich však neuvedl, že by celkové nastavení tohoto procesu fungovalo nesprávně.

Pokud vezmeme celistvý pohled na tento proces, jak jej vnímá autorka práce, ze znalostí získaných rozhovory, pozorováním i vlastními zkušenostmi, zásadní problém, který celou integraci komplikuje je především nepřipravenost naší společnosti na samozřejmé přijetí lidí s mentálním postižením a zatím malá zkušenost s touto alternativou. Jednotlivci ve výzkumu např. uváděli, že se jim nelíbí to, jak stát zabezpečuje financování platů asistenta pedagoga, že nedostatečně funguje podpora integrace ze strany SPC, nebo že jsou zásadní problémy s IVP a jeho aplikací na dítě s DS. Bylo uváděno i problematické shánění vhodné školy či asistenta pedagoga, či nevyjasněné povinnosti, co se týče fungování asistenta pedagoga ve třídě a mnoho dalších osobních připomínek. My se však domníváme, že pokud všechny toto problémy shrneme a vyvodíme jejich jasnou příčinu, opravdu se jedná o nedostatek zkušeností a malou otevřenost společnosti. Naše společnost je nyní na počátku a čeká ji v tomto ohledu ještě dlouhá cesta, než bude zpracován výzkum, v němž převážná většina respondentů shledá, že vše funguje tak, jak má. Při výzkumu jsme zjistili, že mnoho asistentů pedagogů neví, jak s dítětem správně pracovat, cítí se nejistí, příliš dítě vyčleňují ze třídy a pracují s ním v kabinetu, nebo podceňují jeho schopnosti. Mnoho z třídních učitelů nemá jedinou zkušenost se vzděláváním dítěte s mentálním postižením, nikdo jim nenabídl pomocnou ruku nebo radu, proto veškerou vzdělávací činnost integrovaného dítěte nechávají na asistentovi pedagoga. Mnoho spolužáků nemá představu, proč je jejich spolužák jiný a jak by se k němu měli správně chovat, protože mají zakázáno se ve třídě o jeho postižení bavit. Mnoho rodičů nesmí zasahovat do tvorby IVP a celkového procesu integrace jejich dítěte, přestože oni sami znají jeho potřeby a limity nejlépe. Mnoho ředitelů integrujících základních škol připustilo, že dítě přijali do školy spíše ze soucitu s rodinou, někteří až poté sami začali na integraci nacházet další pozitiva. Několik respondentů z laické veřejnosti uvedlo, že by integraci dítěte s DS ve třídě jejich dítěte odmítli proto, že by se báli, že bude jejich dítěti nebezpečné svou agresivitou (přestože lidé s DS jsou v zahraničí popisováni jako nejlaskavější druh bytostí obývajících naši planetu). Vše, co bylo teď uvedeno, svědčí o tom, že v rámci obou skupin jsou názory utvářeny neznalostí problematiky, strachem z neznámého, nedostatkem pomoci a poradenství ze strany odborníků, předsudky vůči lidem s mentálním postižením a malou zkušeností s integrací a vzděláváním dětí se speciálními vzdělávacími potřebami.

Proto odpověď na dílčí otázky zní, že integrace v našich podmínkách dle našeho názoru funguje dobře vzhledem k možnostem naší společnosti a míře osvěty majoritní společnosti v našich podmínkách. Že celá tato alternativa je u nás v rozvoji a nesetkává se s výrazným odmítnutím intaktní společností, či se zásadními problémy v rámci její realizace. Ovšem toho, co by bylo třeba zlepšit je mnoho a v první řadě je to otevřenost společnosti, větší a samozřejmá osvěta v médiích a běžném životě ze strany odborníků a přijetí lidí s mentálním postižením jako členů naší společnosti, kteří nám mohou přinést mnoho pozitivního a obohacujícího, pokud jim dokážeme správným způsobem vyjít vstříc.

[tab:Shrnutí]

Shrnutí

Diplomová práce pojednává o integraci dětí s Downovým syndromem do základních škol v podmínkách České republiky. Přináší teoretické shrnutí a popis Downova syndromu z hlediska definice, projevů a genetické podstaty této chromozomální poruchy. Popisuje základní rysy chování, komunikace a kognitivních schopností dětí s Downovým syndromem a definuje možnosti vzdělávání těchto dětí v podmínkách naší republiky. Druhá část práce se zabývá integrací, definicí integrace a inkluze a legislativou s těmito alternativami spojenou. Popisuje faktory úspěšné integrace a zvláštnosti, které musíme vzít v úvahu v rámci integrovaného vzdělávání dětí s mentálním postižením. Nabízí nám také základní informace o funkci asistenta pedagoga, který je nezbytnou součástí integrace dětí s mentálním postižením, a o individuálním vzdělávacím plánu.

Výzkumná část je zaměřena na analýzu a zhodnocení dat získaných výzkumným šetřením, které probíhalo formou rozhovorů s laickou i v integraci zapojenou skupinou a přímé účasti ve školách, kde jsou integrovány děti s Downovým syndromem.

V závěru výzkumu byly zodpovězeny výzkumné otázky, které byly položeny v jeho úvodu a byly zde vyvozeny všeobecné výsledky týkající se úspěchů i komplikací, které integrace dětí s mentálním postižením v našich podmínkách přináší.

[tab:Použítá literatura]

Použitá literatura

1. BARTOŇOVÁ, M., BAZALOVÁ, B., PIPEKOVÁ J.: Psychopedie. Brno: Paido, 2007. 150 s. ISBN 978-80-7315-161-4.
2. BARTOŇOVÁ, M., VÍTKOVÁ, M.: Strategie ve vzdělávání dětí a žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Brno: Paido, 2007.247 s. ISBN 978-80-7315-158-4.
3. BAZALOVÁ, B.: Vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami v zemích Evropské unie a v dalších vybraných zemích. Brno: Paido 2006. 188 s. ISBN 80-210-3971-X.
4. ČADILOVÁ, V. A KOL.: Agrese u lidí s mentální retardací a autismem. Praha: Portál s.r.o., 2007.244 s. ISBN 978-80-7367-319-2.
5. ČÁP, J., ČECHOVÁ, V., ROZSYPALOVÁ, M.: Psychologie. Praha: H a H, 1998. 206 s. ISBN 80-86022-36-6.
6. ČERNÁ, M. A KOL.: Česká psychopedie. Praha: Karolinum, 2009. 222 s. ISBN 978-80-246-1565-3.
7. EDELSBERGER, L. A KOL.: Defektologický slovník. Jinočany: H a H, 2000. 417 s. ISBN 80-86022-76-5.
8. FITZNEROVÁ, I.: Máme dítě s handicapem. Praha: Portál s.r.o., 2010. 159 s. ISBN 978-80-7367-663-6.
9. HALDER, C.: Dítě s Downovým syndromem ve škole. Praha: Klub rodičů a přátel dětí s Downovým syndromem, o. s., 2004. 23 s. IČO 65401905.
10. HARTOŠ, V.: Downův syndrom? První pomoc. Příručka pro rodiče. Brno: Oddělení dětské psychiatrie a klinické psychologie, 1995. 38 s.
11. HUTAŘ, J. A KOL.: Zpráva o stavu lidských práv v České republice. Národní rada osob se zdravotním postižením ČR, 2010. 33 S. ISBN 978-80-87181-04-1.
12. CHVÁTALOVÁ, H.: Jak se žije dětem s postižením. Praha: Portál, 2001. 182 s. ISBN 80-7178-588-1.
13. JANÍKOVÁ, M., DZŮROVÁ, D.: Milá maminko, milý tatínku. Praha: Triton s.r.o., 2000. 28 s. ISBN 80-7294-091-2.
14. JANOVCOVÁ, Z.: Alternativní a augmentativní komunikace. Brno: Paido, 2010. 52 s. ISBN 978-80-210-5186-7.
15. KAPRÁLEK, K., BĚLECKÝ, Z.: Jak napsat a používat individuální vzdělávací program. Praha: Portál s.r.o., 2004. 144 s. ISBN 80-7178-887-2.
16. KLENKOVÁ, J.: Logopedie. Praha: Grada Publishing, a.s., 2006. 228 s. ISBN 80-247-1110-9.
17. KLENKOVÁ, J.: Možnosti stimulace neverbálních a verbálních schopností vývojově postižených dětí. Brno: Paido, 2000. 123 s. ISBN 80-85931-91-5.
18. KOL. AUTORŮ ENCYKLOPEDICKÉHO DOMU.: Slovník cizích slov. Praha:Encyklopedický dům, spol. s.r.o., 1996. 366 s. ISBN 80-90-1647-8-1.
19. KOLEKTIV AUTORŮ: Kurs integrace dětí se speciálními vzdělávacími potřebami. Praha: Portál s.r.o., 1997. 216 s. ISBN 80-7178-206-8.
20. KREJČÍŘOVÁ, O. A KOL.: Problematika zaměstnávání občanů se zdravotním postižením. Praha: Rytmus, 2005. 87 s. ISBN 80-903598-1-7.
21. LEBEER, J.: Programy pro rozvoj myšlení dětí s odchylkami vývoje. Praha: Portál, 2006. 262 s. ISBN 80-7367-103-4
22. LECHTA, V. a kol.: Logopedické repetitorium. 1. vyd. Bratislava: SPN, 1990. 278 s. ISBN 80-08-00447-9.
23. LECHTA, V.: Symptomatické poruchy řeči u dětí. Praha: Portál s.r.o., 2008. 192 s. ISBN 978-80-7367-433-5.
24. LECHTA, V.: Základy inkluzivní pedagogiky. Praha: Portál s.r.o., 2010. 440 s. ISBN 978-80-7367-679-7.
25. MATĚJČEK, Z.: Psychologie nemocných a zdravotně postižených dětí. Jinočany: H a H, 2001. 147 s. ISBN 80-86022-92-7.
26. MICHALÍK, J. Školská integrace dětí s postižením. Olomouc: UPOL, 1999. ISBN 80-7067- 981-6.
27. MORALES, C.: Orofaciální regulační terapie. Praha: Portál s.r.o., 2006. 184 s. ISBN 80-7367-105-0.
28. MÜLLER, O.: Dítě se speciálními vzdělávacími potřebami v běžné škole. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2001. 289 s. ISBN 80-244-0231-9.
29. NAKONEČNÝ, M.: Úvod do psychologie. Praha: Academia, 2003. ISBN 80-200-0993-0.
30. PIPEKOVÁ, J. A KOL.: Kapitoly ze speciální pedagogiky. Brno: Paido, 1998. 403 s. ISBN 80-85931-65-6.
31. PIPEKOVÁ, J.: Osoby s mentálním postižením ve světle současných edukativních trendů. Brno: MSD, 2006. 208 s. ISBN 80-86633-40-3.
32. POKORNÁ, V.: Cvičení pro děti se specifickými poruchami učení: rozvoj vnímání a poznávání. Praha: Portál, 2007. 153 s. ISBN 978-80-7367-350-5.
33. POKORNÁ, V.: Inkluzivní a kognitivní edukace. Sborník přednášek. Praha: Univerzita Karlova, 2006. 388 s. ISBN 80-7290-258-X.
34. PRŮCHA, J., MAREŠ, J., WALTEROVA, E.: Pedagogický slovník. Praha: Portál, 2003. 324 s. ISBN 80-7178-772-8
35. PUESCHEL, S. M.: Downův syndrom pro lepší budoucnost. Praha: Teach-market, 1997. 142 s. ISBN 80-86114-15-5.
36. ŘEZÁČ, J. Sociální psychologie. Brno: Paido, 1998. 268 s. ISBN 80-85931-48-6
37. SELIKOWITZ, M.: Downův syndrom. Praha: Portál, 2005. 197 s. ISBN 80-7178-973-9.
38. ŠEDÝ, J.: Hledání.
39. ŠKODOVÁ, E., JEDLIČKA, I. A KOL.: Klinická logopedie. Praha: Portál s.r.o., 2007. 615 s. ISBN 978-80-7367-340-6.
40. ŠUSTROVÁ, M.: Diagnóza: Downov syndróm. Bratislava: Spoločnosť Downovho syndrómu v Slovenskej republike, 2004. 240 s. ISBN 80-8046-259-3.
41. ŠVARCOVÁ, I.: Mentální retardace. Praha: Portál, 2006. 198 s. ISBN 80-7367-060-7.
42. VÁGNEROVÁ, M.: Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál, 2004. 870 s. ISBN 80-7178-802-3.
43. VÁGNEROVÁ, M.: Základy psychologie. Praha: Karolinum, 2003. 208 s. ISBN 80-246-0015-3.
44. VALENTA, M. A KOL.: Přehled speciální pedagogiky a školská integrace. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2003. 322 s. ISBN 80-244-0698-5.
45. VALENTA, M., KREJČÍŘOVÁ, O.: Psychopedie. Olomouc: Netopejr, 1997. 193 s. ISBN 80-902057-9-8.
46. VALENTA, M., MULLER, O.: Psychopedie. Praha: Parta, s.r.o., 2003. 439 s. ISBN 80-7320-063-5.
47. VANČURA, J.: Zkušenost rodičů dětí s mentálním postižením. Brno: Společnost pro odbornou literaturu, 2007. 151 s. ISBN 978-80-87029-14-5.
48. VÍTKOVÁ, M.: Integrativní speciální pedagogika. Brno: Paido 2004. 463 s. ISBN 80-7315-071-9.
49. VÍTKOVÁ, M.: Podpora vzdělávání dětí a žáků s těžkým zdravotním postižením I. Praha: Institut pedagogicko-psychologického poradenství ČR, 2001. 23 s.
50. WINSTON, R.: Člověk. Praha: Euromedia Group, 2005. 512 s. ISBN 80-242-1455-5.
51. ZUCKOFF, M.: Naia se smí narodit. Praha: Portál s.r.o., 2004. 322 s. ISBN 80-7178-827-9.

[tab:END]