Martinka

[tab:Příběh Martinky]

Martinka se narodila před 6 a půl lety. První dítě nové generace v mojí rodině. Stejně, jako jsem byla kdysi já. Můj obraz, moje zrcadlo. Spousta známých čekalo na smsku. Kluk nebo holka? Jak se bude jmenovat?

Pak šok na porodním sále. Trisomie 21. chromosomu. Změnily se sny o mojí holčičce. Z představy, jak třímá Wimbledonskou trofej se stala myšlenka, zda vůbec přepinkne tenisákem přes síť…

Pocity moje i naší rodiny netřeba dál rozepisovat, jsou popsány dostatečně přesně v jiných příspěvcích na těchto stránkách.

Dnes jsme o pár let starší a o hodně zkušeností bohatší. Martí je integrovaná v běžné mateřské školce a zapsaná do ZŠ v místě bydliště. Pomalu ji připravujeme na vstup do školy – učí se číst a počítat a různé jiné věci, které „zdravým“ dětem vlezou do hlavy skoro samy (například barvy, tvary, dny v týdnu a podobně). Dochází na speciální logopedii, navíc řeč není zrovna její silná stránka. Ovšem co neumí vyslovit, to s přehledem přehraje vtipnou pantomimou…

Martinka má dva mladší sourozence, Kamilku (4) a Vojtíška (1,5). V zimě lyžuje a bruslí, v létě skáče na trampolíně, lozí po prolízačkách, trénuje tenis a zkoušíme kolo (zatím jen s postranními kolečky). Moc ráda jezdí na koni, v rámci hipoterapie. Miluje pohádky na DVD, prohlížení knížek, písničky, kreslení, skládání puzzle a spoustu dalších „obyčejných“ dětských radostí. Mezi nejoblíbenější činnosti patří ovšem hry i šarvátky se sourozenci, cákání ve vaně, každodenní návštěvy u babi a dědy, a pravidelné procházky v místním sportovním areálu. Tehdy mimojiné zkoumá veškerou zvířenu ve svém okolí, honí kočky, kosy i mravence… Taky ráda všem, všude a se vším pomáhá. Důležité místo v jejím životě už tři roky zaujímá školka – děti, které ji každé ráno s nadšením zdraví, paní učitelky, které vždy pohladí a smějí se všemu, co Martí zrovna vymyslí, a asistentky Míša a Romča, jež se vším pomohou, poradí, ale taky potrápí s logopedií či grafomotorikou. Abych však nezapomněla – nejoblíbenější Martinčin rituál je večerní usínání s tátou u postele.

Martí je zvídavá, pamatuje si hodně věcí a má spoustu nápadů (které někdy realizuje bez předchozího upozornění a s různorodým výsledkem J ). Moc ráda se směje a je šťastná, když pozná, že udělala někomu radost. Jsem na ni hrdá, protože vidím, jak svůj hendikep zvládá, jak se s ním pere a jak mu často dává „na frak“!

Když si to tak po sobě čtu, zjišťuji, že o její sestřičce i bráškovi bych psala úplně totožné věci. Jen s malilinkou modifikací té poslední věty. Paní doktorka Střihavková říká, že být sourozencem dítěte s DS je vlastně taky diagnóza. Doufám však, že ne hendikep. Zatím jsou všichni tři klubko hadích ocásků nebo také trojhlavý dráček, jak s oblibou říkám. Do budoucna se trošinku bojím, jak Kamča s Vojtou zvládnou svoji „diagnózu“. Stejně tak se bojím toho, že Martinku nebudeme vždy umět ochránit před okolním světem, ale to vlastně platí o všech našich dětech…

Děkuji osudu, že máme okolo sebe silnou rodinu a dobré přátele, kteří naši Martinku mají moc rádi a drží jí palce. Také, že jsme na naší cestě s Martí potkali spoustu nových přátel a hlavně dost lidí, kteří nám pomáhají rozhodnout se, kudy se na křižovatkách ubírat dál.

Karla T., maminka Martinky

(2011)

[tab:Fotky]

[tab:END]