Lucka

[tab:Příběh Lucinky]

Když se mi narodila Lucka, byla jsem šťastná. Ale pár hodin po narození se vše změnilo, lékaři se chovali divně, našlapovali kolem nás, ale nikdo mi na rovinu nechtěl říct, co se děje. Vyslovily podezření, že není vše v pořádku, ale s tím mě nechali samotnou na pokoji. Lucka měla totiž poměrně málo výrazné rysy v obličeji, ale spíš si myslím, že si tím v tamní nemocnici nechtěli dělat starosti s nervově zhroucenou matkou. Tak nás poslali na genetiku a tam lékař vyslovil slova Downův syndrom.

Měla jsem pedagogické vzdělání a tak jsem věděla, co tato diagnóza v kostce znamená. Pan doktor byl pěkně protivný a vystrašil nás tak, že jsem měla sama se sebou co dělat. Naštěstí se jeho slova nepotvrdila, jen v jednom měl naprostou pravdu, dítě s Downovým syndromem potřebuje nejen velikou lásku a trpělivost, ale i pevné mantinely (což ovšem potřebují i zdravé děti). Cvičily jsme Vojtovku, takže v oblasti motoriky byla Lucka poměrně šikovná a nezaostávala za ostatními dětmi. Ale čím byla starší, víc se rozdíly daly zaznamenat. O to víc jsem se snažila, učila jí malovat, samostatně jíst, oblékat se.

Vyplatilo se, Lucka je dnes 11letá slečna a je v tomto směru soběstačná. Chodí do speciální školy, naučila se psát, číst globální metodou, bojuje s čísly, ale snaží se. Miluje hudbu, tanec, plavání, pohádky a lidi. Je ohromně společenská. Naštěstí se nám vyhnuly větší zdravotní komplikace, ale pravidelně nás sledují v několika odborných poradnách. Největší oříšek je asi řeč. I když ani to nevzdáváme, chodíme na logopedii, zpíváme, pořád opakujeme básničky apod., ve škole jsme se naučily znakovou řeč a díky ní se naučila barvy, a těžší slova. Samozřejmě nejsou všechny dny jen růžové, dcera je v prepubertě, zesílila její tvrdohlavost a touha vše dělat sama, což prostě vždycky nejde.

Díky Lucce jsem se ale našla ve svém povolání, potkala spoustu lidí, které bych jinak ani neznala. Jsem ráda, že mohu pracovat, mám tak víc chuti na „práci“ se svým dítětem, než když jsem s ní byla doma. Lucka mě, manžela i staršího bráchu odměňuje svou velikou láskou, krásným úsměvem a slovy „mululuju tě“. Doufám, že to tak zůstane navždycky.

Napsáno 2012

[tab:Fotky]

[tab:END]